Narodil jsem se v Zaghwanu, malém městě v severním Tunisku, pod ruinami římského akvaduktu, který kdysi přiváděl vodu do Kartága. Bylo mi tři roky, když se naše rodina přestěhovala do Prahy.
Byla polovina 90. let. Česká republika stále hledala svou podobu po sametové revoluci. Vyrostl jsem s češtinou na ulici a arabštinou doma, navigoval jsem mezi dvěma světy, které se zřídka protínaly. Praha se stala místem, kde jsem se naučil učit se—na Gymnáziu Jiřího Gutha-Jarkovského a poté na Institutu ekonomických studií Univerzity Karlovy, kde jsem poprvé poznal sílu dat vysvětlit svět.
Ke konci střední školy jsem našel práci na jobs.cz, která změnila můj pohled na slova. Úkol byl jednoduchý: přepisovat nahrávky rozhovorů mezi novinářem Davidem Navarou a Vladimírem Hučínem, zásadovým antikomunistou, který v 70. a 80. letech bojoval proti totalitárnímu režimu se zbraní v ruce.
Přepis však jednoduchý nebyl. Hučín mluvil ve úlomkovích větách—ne v celých souvětích, trochu jako Trump při projevu—se silným moravským dialektem, který se těžko analyzoval. Instinktivně jsem jeho slova překládal do pražské češtiny, kterou jsem znal, aby byla přístupnější a vhodnější pro tisk. Když to David zjistil, zhrozil se—chtěl, aby přepisy věrně odpovídaly nahrávkám. Měl pravdu: první přepis měl být autentický. Ale když se poradil s Hučínem, Hučín ve skutečnosti upřednostnil přístupnější verzi. Tak jsme šli s ní.
Nakonec jsem napsal krátký esej na konec knihy, kde jsem vysvětlil svou roli. Kniha—Vladimír Hučín: Není to o mně, ale o nás—vyšla v nakladatelství Nuabi v roce 2006 s mým jménem uvedeným jako spoluautor, díky Davidově štědrosti. Říkat si spoluautor je nadnešené—je to skutečně kniha Davida a Vladimíra. Ale naučila mě něco o propasti mezi mluveným a psaným jazykem, o redakčním úsudku a o odpovědnosti, která přichází s převypravěním čího příběhu.
Mezi semestry jsem dobrovolničil. Pracoval jsem jako pomocný vedoucí na dětských letních táborech—klasický český tábor, dřevěné chatky v lesích, děti běhající pískem v červencovém žáru. V takovém prostředí se o dětech naučíte věci, které z datasetů nevytežíte: jak desítiletý zpracovává nespravedlnost, co se stane, když plaché dítě dostane odpovědnost, přesný okamžik, kdy skupina přejde z hry do chaosu. Tehdy to ještě nebyly výzkumné otázky. Ale staly se z nich intuice, na kterých jsem později stavil výzkumné otázky, které jsem kladl.
V létě 2009 jsem odjel do Grottaglie v Puglii, jižní Itálii, pracovat v psychoterapeutickém zařízení na venkově. Program využíval přírodní terapii a socializaci k podpoře handicapované mládeže—myšlenka, že strukturovaný kontakt se zdravými dobrovolníky, venku, na slunci, může dokázat to, co klinické prostředí samo o sobě nedokáže. Tehdy jsem na to ještě neměl slovník, ale bylo to mé první setkání s otázkou, která definovala mou kariéru: jak prostředí formuje vývoj?
V témže roce zasáhly Moravu povodně. Přidal jsem se k dobrovolnické skupině s ADRA Česká republika a strávil dny odklizením bláta ze zničených domů. Byla to neslávná, vyčerpávající práce—gumáky, špinavé oblečení, zápach říčního bahna ve všem. Ale bylo na tom něco očistného: když katastrofa svlékne komunitu na základy, uvidíte, co systémy měly dělat a kde selhaly. Infrastruktura, připravenost, reakce—to všechno jsou otázky politik. Začínal jsem je vidět všude.
V roce 2009 jsem odjel na University of Washington na výměnný pobyt. Měl jsem zůstat rok. Zůstal jsem patnáct.
Seattle se stal místem, kde se všechno zrychlilo. Začal jsem doktorát z ekonomie. Pracoval jsem v Amazonu, který se tehdy stával datově nejíntenzivnější organizací na planetě—budoval jsem experimentační infrastrukturu, učil se, co znamená rozhodovat ve velkém měřítku, když na správnosti kauzálního odhadu závisí miliony dolarů. Publikoval jsem výzkum o vzdělávání v raném dětství, financování škol a politikách, které určují, které děti získají přístup ke kvalitní péči a které ne.
V roce 2020 jsem se přestěhoval do Kalifornie, stále pracoval pro svého seattlského zaměstnavatele. V roce 2024 jsem se vrátil do Prahy—do Holešovic, čtvrti na ohybu Vltavy. Téhož roku jsem založil Frontier Enterprises—firmu, která staví výukové nástroje řízené umělou inteligencí, založené na vědě o rozloženém opakování, zpětné vazbě a retenci. Je to krystalizace všeho: teenager, který četl linuxové manuály v Národní technické knihovně, ekonom, který studoval kauzální inferenci, datový vědec v Amazonu, výzkumník ve vzdělávání, který viděl, jak moc se učení dá zlepšit. Práce pokračuje.
Mimo výzkum jezdím na snowboardu, hraji tenis, vařím a hraji Go—starověkou deskové hru, která mě o strategickém myšlení naučila víc než jakákoli učebnice ekonomie. Věřím, že nejlepší práci odvádějí lidé, kteří berou vážně své řemeslo a stejně vážně i své koníčky. Více o tom →