Věřím, že nejlepší práce vzniká od lidí, kteří berou své řemeslo vážně — a své koníčky stejně vážně. Tohle jsou věci, které mě udržují ostrého, při zemi a poctivého.
Se snowboardingem jsem začal jako teenager v Česku a už jsem nepřestal. V posledním ročníku střední školy jsem pracoval jako instruktor snowboardingu—jiná forma učení, jiný způsob, jak se naučit číst lidi a přizpůsobovat se v reálném čase. Je něco na tom, když stojíte nad hranicí mraků, co vám překalibruje pocit měřítka. Hory byly konstantou—od Alp po Cascades.
K turistice mě přivedli spolužáci na vysoké škole v Praze a já si toho tehdy dost nevážil. Ale lidé mě do toho pořád tlačili v Seattlu—Pacific Northwest to s vámi umí, se svým deštěm, horami a lesy, které jako by nikdy nekončily. Přečetl jsem Rest od Alexe Soojung-Kima Panga a In Praise of Walking od Shanea O’Mary, a z příležitostné aktivity se stala záměrná praxe.
Od té doby jsem prošel Yosemite, Yellowstone, Olympic National Park, Sequoia, Crater Lake, Big Sur a víc národních lesů, než dokážu vyjmenovat, aniž by to znělo jako kontrolní seznam—Mt. Baker, San Bernardino, Angeles, Cleveland, Los Padres, Santa Monica Mountains. Lake 22, Blanca Lake, Lake Cuyamaca, Cuyamaca State Park. Nejde o ten seznam. Jde o to, že chůze v tichu krajinou, která tu byla dávno před vším, co vás trápí, je nejspolehlivější způsob, jak jasně přemýšlet.
Po sametové revoluci Češi chtěli cestovat. Ale něco na způsobu, jakým lidé cestovali, mi neseďelo. Nečetli si o zemích, které navštěvovali. Neučili se jazyk, nekomunikovali s místními, neochutnali jídlo a nevyšli ze své komfortní zóny. A přitom titíž lidé nikdy neprozkoumali, co mají kolem sebe—zámky, hrady, krajinu, historii vtkanou do každého údolí vlastní země.
A tak jsem v roce 2010 navrhl Panďuláka—dvoudenní cyklistický pokladový lov středočeskou krajinou. Napsal jsem 23stránkový manuál pokrývající historii, geologii a legendy každého místa. Naplánoval jsem trasy, zkalibroval vzdálenosti, vymyslel hádanky zakotvené v historii míst, kterými týmy projížděly, a vyvážil obtížnost různých cest, aby žádný tým neměl neférovou výhodu. Zařídil jsem ubytování, načasoval trasy tak, aby čas od snídaně k obědu přesně vyplnily aktivity, porovnal jízdní řády vlaků pro cestu zpět a zajistil, že po cestě budou zázemí.
Myšlenka byla jednoduchá, ale realizace ne: zkombinovat pohyb (kola), smysluplné vztahy (sdílené dobrodružství) a intelektuální zapojení (historie, hádanky, objev). Chtěl jsem, aby lidé cestovali lépe—aby trávili volný čas způsobem, který je fyzicky, sociálně i intelektuálně obohacující. O roky později jsem zjistil, že výzkum potvrzuje sdílené zážitky jako silný mechanismus pro budování vztahů. Tehdy jsem jen věděl, že to dává smysl. Účastníci byli pestrá směsice vysokoškolských kamarádů, spolužáků ze střední a kamarádů kamarádů. Nikdo z nich ta místa předtím neviděl. Všichni si na ten výlet vzpomínají.
Stejný impuls vedl k dalším výpravám—třeba vícedenní sjezd českých řek na kanóích, pádlování od tábořiště k tábořišti s barely zavazadel přivázanými k lodím. Česko má pro tohle unikátní infrastrukturu: vodní tábořiště rozmisťována zhruba po dvaceti pěti kilometrech, stavěná přesně pro tenhle druh pomalého, řekou udanvaného cestování. Postaral jsem se, abychom toho využili.
Tenis je život přehraný ve zrychleném záběru. Každý míč je šachová partie spojená s kardiocvičením—boxerský zápas, kde údery jsou slajsy a topspiny a kola trvají třicet sekund. Musíte vědět, kdy explodovat, ale také jak tu explozivní energii usměrnit do přesného úderu, přesné techniky, správného umístění, správné rotace. Síla bez kontroly je kanón bez hlavně—prostředek sebezničení. Kontrola bez síly je stisknutí spouště, jen abyste zjistili, že vám došly náboje. Tlačíte, tlačíte, ale slyšíte jen cvak cvak.
Je to také poker. Hrajete proti člověku a poznáváte ho s každým míčem. Jaké má slabiny? Jakou má taktiku? Jak je na tom psychicky? Každá výměna je experiment: vytvoříte hypotézu, otestujete ji úderem a přizpůsobíte se. Zpětná vazba je okamžitá a nekompromitní.
O tenisu přemýšlím stejně jako o výzkumu—jako o systému vnořených problémů. Jednotlivé údery jsou figurky na šachovnici. Vědět, kdy který zahrát, je strategie. Čtení soupeře je adaptivní inference. A mentální hra—zůstat přítomný pod tlakem, nespadnout do spirály toho, o co právě jde—je nejobtížnější dovednost ze všech. Nadal to chápal: umísťování lahvičky, rituály, uzemnění. Ne pověra. Psychologická architektura.
Přečetl jsem The Master od Christophera Clareye a Nadalovu Rafu. Pustil jsem si Strokes of Genius—dokument, který zachycuje taktickou šachovou partii mezi Federerem a Nadalem lépe než cokoli, co o ní bylo napsáno. Nadal se staví do role outsidera („Federer je jasně lepší než já, co se týče talentu. Musím přijít na to, jak to překonat.“), oba čekají na začátek finále—Nadal skáče jako mušketýr, Federer se jemně kolébá jako maestro, kterým byl. Navštívil jsem turnaj v Indian Wells v roce 2025 a sledoval Tommyho Paula hrát proti Cameronu Norriemu z deseti metrů. Nic se nevyrovná tomu vidět světový tenis naživo—rychlost, úhly, zvuk míče.
Tenis je zdraví, psychologie, výkon, neurologie, teorie her, koordinace těla a mysli, očí a rukou. Je to nejkomplexnější aktivita, jakou znám.
Vaření je nejpodceňovanější forma systémového myšlení. Řídíte paralelní procesy s různými časovými horizonty, optimalizujete za omezených podmínek a iterujete směrem k výsledku, který můžete ochutnat. Vařím tuniská jídla, když si chci připomenout, odkud pocházím, česká jídla, když chci pohodu, a všechno ostatní, když chci experimentovat.
V posledních letech jsem se ponořil hlouběji do fermentace—poděkování patří Giulii Enders, pak Williamu Davisovi a jeho Super Gut, pak Sonnenburgům a jejich The Good Gut a rozhovoru s Andrewem Hubermanem. Jako většina věcí, na kterých mi záleží, to začalo zvědavostí a proměnilo se v systém.
Moje kuchařská knihovna vypovídá o tom, jak přemýšlím o jídle: On Food and Cooking od Harolda McGeea pro vědu, The Art of Fermentation od Sandora Katze pro živé kultury, Flour Water Salt Yeast od Kena Forkishe pro trpělivost, Food Politics od Marion Nestle a In Defense of Food od Michaela Pollana pro systémy, a The Food Lab od Kenjiho López-Alta a Salt Fat Acid Heat od Samin Nosrat pro řemeslo. Kuchyně je jediné místo, kde se nedívám na obrazovku, a to je důležité.